Kavkaz. Mohutná hradba hor, která se táhne od Černého moře k moři Kaspickému v délce asi 1 500 kilometrů. Šířka tohoto mohutného hors-kého pásma dosahuje necelých 200 kilometrů v oblasti centrálního Kavka-zu. Na jihu je pak Kavkaz lemován Malým Kavkazem a Arménskou vysočinou. Nejvyšším vrcholem Kavkazu je Elbrus, který dosahuje výšky 5 642 m. Další pětitisícovky pak musíme hledat východně od Elbrusu v oblasti Bezingi a Kazbek. Kavkaz se rozkládá na území tří zemí. Je to Ruská federace (včetně řady autonomních republik jako je Dagestán, Čečensko, Ingušsko, Severní Osetije, Kabardino-Balkarská republika, Karačajevo-Čerkesská republika a Adygea), Gruzie a Ázerbajdžán. V případě Malého Kavkazu jsou to pak Gruzie, Ázerbajdžán a Arménie.

Nado pravěrjať
Našim letošním cílem byl Centrální Kavkaz, konkrétně oblasti Bezingi a Prielbrusie. Cesta vlakem přes Ukrajinu byla sice dlouhá, ale pohodová, již za tři dny jsme byli v horách. Ukrajina překvapila svou upraveností (ve městech) a sílící ekonomikou. A také velice slušnými policisty. Za poslední roky Ukrajina prodělal obrovskou změnu ve všech oblastech. Zato v sousedním Rusku již sice neplatí, že včera snědli to, co měli sníst až zítra, ekonomicky Rusko citelně zesílilo, zato kulturně se toho zase až tolik nezměnilo. Putinovské Rusko je plné protikladů a hlavně zkorumpovaných fízlů, kteří jsou tady jen proto, aby otravovali turisty (teď se omlouvám těm několika málo slušným). V případě Ruska nemohu psát o policistech, ale o fízlech. Sotva vystoupíte z vlaku, už je něco "nado pravěrjať". To, že vedle islámští fundamentalisté jedou s károu plnou semtexu již není tolik podstatné. Smutné zářijové události z Beslanu, dvě zničená letadla (tady si teroristé u letištní kontroly vystačili s úplatkem pouhých pár tisíc rublů) a další události jsou toho smutným příkladem. Ale honem pryč od ruské politiky a fanatiků a zamiřme do hor.

Tábor Bezengi
Upraveným turistickým či spíše terénním autobusem se naše desetičlenná výprava přesouvá z Pjatigorska přes Naľčik a vesnice Karasu a Bezengi do nitra doliny Bezengi (Bezingi). Vojenská kontrola v ústí doliny nás po kontrole konečně propouští a my celí nedočkaví přijíždíme do alplágru Bezengi. Přestože tento ostrůvek v nitru divočiny připomíná spíše pionýrský tábor, přesto tady dorazily některé výdobytky civilizace. A hlavně tady mají mapy a horolezecké průvodce! Teplá voda ve sprchách teče rovněž, takže umýt a vyrazit vyzkoušet vodku, ruské pivo a dát si něco k snědku. Tady ale narážíme na ruský "systém". Jídlo si musíme objednat předem. Nejpozději v 16.00. No, ale co když se z výstupu vrátíme později. Nutno předem objednat… Nu což, máme nějaké vlastní zásoby. A v sousedním baru jsme ukecali alespoň nějaké ty placky. Alespoň něco. Samostatnou kapitolou jsou latríny. A to všude v Rusku. Tři neoddělené páchnoucí díry vedle sebe k návštěvě vůbec nelákají. A pobzukující mouchy rovněž ne… Ale to vše vyvažuje okolní příroda, fantastické scenérie, Bezingský ledovec a mohutné zaledněné štíty. Vždyť jsme (mimo Elbrusu) v nejvyšší části Kavkazu. Vpravo se táhne hřeben Korgašinlitau s vrcholy Sarykaja (3 818 m), Džorašty (4 279 m), Šaurtu (4 350 m), Salyngantau (4 507 m) a dalšími, vlevo pak hřeben, za kterým se skrývá nejvyšší vrchol Bezineg – Dychtau (5 204 m). Jen o metr nižší (5 203 m) je Šchara, která se ale nachází v mohutné zaledněné Bezingské stěně, jejíž malá část je viditelná i z našeho tábora. K ní se vydáváme ale až v následujících dnech.

Pochod ke stěně
Po náročném pochodu k Bezingské stěně se konečně dostáváme do míst, kde se otevírá fantastické panoráma. Obrovská, impozantní pětitisícová centrální stěna dosahující délky více jak 10 kilometrů (celá má téměř 20 kilometrů, ale vrcholy mimo centrální část dosahují výšek "jen" okolo 4 000 až 5 000 metrů) je před námi doslova jako na dlani. Gestala (4 859 m), Katyntau (4 979 m), Džangitau (5 074 m), Šota Rustaveli (4 814 m), Šchara (5 203 m) a řada dalších vrcholů před námi defilují od západu k východu jako němí strážci celého údolí. Tam za hřebenem je již Gruzie. A moře. A možná i nějací teroristé. Proto ty kontroly v údolích.

Nečekaná noční návštěva
Blízké moře silně ovlivňuje počasí v celé oblasti, o čemž se máme možnost sami přesvědčit. Ve vrcholových partiích ukrutně fouká, o čemž nás přesvědčují prapory zvířeného sněhu. Ještě si ale po pravidelné odpolední bouřce a následném vyjasnění musíme vychutnat to úchvatné panorama v zapadajícím slunci… A pak již honem do spacáku, teplota začíná prudce klesat a my chceme být na další den čerství. To však ještě netušíme, že budeme mít noční návštěvu. "Vstávej, něco tam je", budí mě z příjemného snu Gábina. "Hm, asi medvěd", odpovídám. Lomoz převrhávaných kamenů mě definitivně probouzí. Rachot je to řádný. Že by medvěd? Ale houby, co by dělal ve třech tisících, vždyť to není žádný magor, aby se sem plahočil. A co by tady asi tak žral. Vezmu baterku, zatleskám, a již slyším dusot desítek kopyt – kozorožců, kterak pádí naproti do svahu. Vůbec nás asi necítili, stan máme postaven v závětří mohutného balvanu. "Tak a jsou pryč a koukej spát," naštvaně udílím Gabce "rady". Ale ještě než usnu slyším nějaký klapot, nějaký kamínek se někde posouvá… A ty rohaté potvory jsou tady opět, okusují trávu kolem stanu a rohy brousí o kameny. V tiché a temné noci to dělá pořádný lomoz, u kterého se rozhodně spát nedá. Takže opět zatleskat, propadnout se do polospánku, kozorožci se opět vracejí, znovu zatleskat – no a kozorožci se již ani nevzrušují a blbnou kolem stanu nerušeně dál. "No, doufám, že nám nesežerou tropiko, to by mě nas…" a rezignovaně usínám.

Pozorujeme laviny
Ráno je opět jako vymetené, Bezingská stěna se třpytivě leskne v ranním slunci. Rekognoskujeme boční doliny pod Dychtau (5 204 m) a Missestau (4 425 m), pozorujeme laviny, které si to ve svých obvyklých drahách sviští z Bezingské stěny a kocháme se okolní přírodou. Kluci chtěli jít na Šcharu, ale brzy to vzdali, my na oplátku zjistili, že Bezingi nejsou jen pro horolezce, ale i pro turisty a normální alpinisty. Zjišťujeme, že je tady množství vrcholů, které jsou v podstatě trekovými a poměrně snadno dosažitelnými vrcholy. Jako ideální se ukazuje tábořiště Černé osypy (nočevki Černyje osypi) na jihozápadním okraji Bezingského ledovce. Je tady řada vrcholů, které svou výškou dotahují 4 500 metrů.

Kamenolom v dolině Šchelda
Po návštěvě dalšího údolí pod ledovcovou stěnou Dychtau a bivaku nočevki Popovskije, odkud přehlédneme takové vrcholy jako Koštantau (5 152 m), Krumkol (4 688 m), Mižirgi (5 018 m), Pik Puškina (5 047 m), Dychtau (5 204 m) i kluky nezdolaný Pik Brno (4 110 m) se přesouváme do oblasti Elbrusu. Větší část naší výpravy se rozhoduje pro Elbrus, ale protože jsem přijel především fotit, kašlu na přerostlý krtinec a s Michalem, Tomíkem a Gábinou vyrážíme do doliny Šchelda. Tedy řeknu vám, v životě jsem nešel takový kamenolom. Ledovec byl natolik zasutěný, že na něm dokonce rostly stromy. Opravdu nezvyklé. Ale ta panoramata vše vynahradila. Vrcholy jako Jusengi, Profsojuzov, Šchelda, Čatyntau, Pik Ščurovského a další byly opravdu fotogenické. Plánovaný výstup nám ale překazila bouřka. Hromy a blesky lítaly celou noc těsně kolem nás, někdy jsme nestihli ani do tří napočítat.

Čeget a Elbrus
Ráno bylo opět jasno, ale ze svahů tekla voda, padaly kameny a po celonočním sněžení ve vrcholových partiích a na Ušbinském platu se daly do pohybu sněhové laviny. Nezbývá tedy, než sbalit věci a hajdy do naši oblíbené šašlykárny na šašlyk a pivo a počkat, až z kopců spadne vše, co na nich pevně nedrží. Ano pivo, v Rusku se dnes stále více pije pivo a tradiční nápoj, vodka, ustupuje do ústraní. Po nevím kolikátém pivu se kluci rozhodli, že další den vyrážejí opět do Šcheldy, že konečně musejí udělat nějaký výstup. Správně ale prorokuji, že je opět nepustí jedno z klíčových míst… My se raději vydáváme konečně k Elbrusu, na posvátný vyhlídkový kopec Čeget (3 461 m). Počasí nám stále přeje, do 14.00 je vrchol Elbrusu, který máme z Čegetu jako na dlani, bez mráčku. Teprve po druhé hodině se začíná tvořit kolem obou vrcholů čepice, což signalizuje obvykle změnu počasí. Nevadí, stejně pozítří odjíždíme. Posledního dne využíváme tedy ještě k výletu na Elbrus, rozuměj na konečnou stanici lanovky, kde se mimo jiné ukrývá muzeum "Oborony Prielbrusia". Zajímavé věci se dočtete v tomto muzeu. Věci, o kterých nám jaksi ve škole zapomněli říci… Naštěstí správce muzea je mnohem sdílnější než naší bývalí učitelé, a tak zaplňuji některé mezery ve vzdělání. V lanovce, již cestou dolů, se seznamujeme s našimi novými známými ze Soči, od kterých dostáváme pozvání k moři a, což mi udělalo největší radost, turistické a horolezecké průvodce Prielbrusia a zejména Dombaje. Nové přátelství se samozřejmě musí zpečetit – a jak jinak, než alkoholem. Takže ani tento odpočinkový výlet nevyzněl naprázdno a my s více než dobrými pocity se začínáme loučit nejen s našimi novými známými, ale i s Kavkazem. S horami, které svou krásou a majestátností ohromí každého milovníka hor, a které se s Tatrami či Alpami srovnávat nedají. Tady je potřeba nabýt zcela jiných zkušeností.

Na Elbrusu jsem byl někdy před deseti lety. Kvůli sněhu sice ne až na vrcholu, ale byl. Ale teprve až letos jsem poznal, že Kavkaz není jen Elbrus. To je jen ohromná kouřící hora pokrytá sopečnou struskou a ledovcem. Skutečný horolezecký, ale i turistický život tepe teprve kolem Elbrusu a v dalších částech Kavkazu, v četných horských dolinách, v bivacích pod čtyřtisícovými vrcholy, v šašlykárnách u piva či vodky. A toto zjištění považuji za největší "objev" letošní výpravy, který chci předat i vám. Snad vás o tom přesvědčí i několik doprovodných fotografií. Proto nejezděte na Elbrus, jezděte na Kavkaz, zažijete mnohem víc.